Bylo ráno (pro některé brzy ráno, např. Vojta). Bylo půl deváté a v Cukrovarnické ulici stály dvě auta. Když se sešli lidi, nic se nedělo. Lidé nervózně posedávali nebo popocházeli, zřídka kdy hloupější jedinci popopracovávali, ale nikoho nenapadlo, že by vlastně bus mohl stát dole. (Tereza se popozeptává, proč popopracovávali ti hloupější, když tam autobus ještě nebyl). Vojta právě popochází přemýšlí při baletních figurách, co napsat dál. Ale později jednoho mladého „skromného“ mladíka napadlo, práškovací letadlo, a tak se všichni vydali dolů, kde očekávali příjezd autobusu. A když tam došli, bus tam byl. Všichni se s velikou nelibostí ujali nuceného nakládání. Pak šla elita inteligentních lidí (bez kterých by nebylo „co do úst“) nakoupit do CČM. Na tom černém (asi) mostě dobrý nákup roste.
A ty moudřejší naložili lodě. Když bylo vše hotovo, za bouřlivého loučení jsme vyrazili vstříc Beskydům (To ještě není Slovensko). Nejdřív jsme se stavěli pro další lodě a nastalo další dobrodružství. Když jsme vystoupili, zjistili jsme, že nemáme klíče (A teď Vojta neví, co dál…) Takže budeme pokračovat jiným dobrodružstvím. Když jsme celý pořezaný a rozřezaný (a popořezaný) naložili všechny lodě, vyrazili jsme směrem na hypermarket CČM, kde jsme vyzvedli tuto tzv. elitu s tím, tzv. nezbytným jídlem. A teprve nyní byla naše výprava započata.
Lukášovi se začalo chtít moc na záchod! Nad autobusem panoval nudný (občas hnojový) opar. (Morálku?) Náladu pozvedávala Hanička, která sloužila jakožto mobilní odpadkový koš. Po několika hodinách skoro nic nedělání jsme dorazili na parkoviště. Hlavním účelem byl oběd (chleba se sekanou) a pauza na záchod (u nedalekého hřbitova). A vedení také vymyslelo, že bychom mohli koupit bombu. Takže jsme měli v autobuse bombu. BYLA TO BOMBA!!!. Poté jsme vyjeli.
Tak a teď píšu já. Ne já nebo radši né, já mu to vrátím, mě nic nenapadá. Takže teď píšu zase já. Takže jsme spali, potom se probudili, chachacha…, slyšeli jsme šustění karet, občas nějaký meeé. Hanička lítala po busu, zjišťovala ména, vymejšleli sme pro ní skratky a ták, chachacha…
A nyní zase začnu psát já! Po stručném seznámení zajištěném Haničkou jsme brzy dorazili do Beskyd. Přivítaly nás zde převážně ovce, někdy i kozy (spadl na něj škvor a hrozně křičí!!! – pondělí). Pomalu jsme postavili stany (Nejpozději byl postaven „náš“). A jeli jsme se koupat. Cesta vedla na začátku do „nevelkého“ kopce. A pak zas z kopce. Šli jsme se vykoupat do řeky. Většina se koupala. Někteří „neplavci“ smočili jen nohy. Večer jsme se sešli u ohně, kde jsme seděli asi do deseti hodin. Ty poslední opustili ohniště kolem dvanácté hodiny. Postupně jsme asi usínali. A tím skončil den (Plný spánku v autobuse).
Většinu „smyslel“ Vojta
a napsala Veronika
Pondělí:
A teď tady všichni leží (u našeho stanu) a zabíjí komáry a přemýšlí, kde seženou papír na oheň.