Neděle 2.7.

Za neustálého bečení a cvrkání i jiných pazvuků jsme se pomalu vysoukali z většinou modrých či zelených brlohů do příjemného rána. Vstávání proběhlo velice příjemně, jelikož na poli nebylo žádné koupelny a tak jsme nemuseli cvičit ani máčet naše nebohá těla.

Poté, co jsme si nacpali břich (ještě ne moc hladový) chleby s pomazánkou a ovocným čajem (letos nebyl čaj Pigi!), rozhodlo naše nebojácné vedení uspořádat cyklo-výlet po zdejších malebných kopcích. Byla utvořena 2 mužstva. Ti méně zdatní vyjeli se Zdeňkem na kratší trasu, ostatní s Jiřím a Martinem na Filipovku (náramně štěrkovitou, kamenitou a příkrou to horu). Dlouho jsme funěli a dupali a hekali do kopce až na jedné mýtince jsme dospěli k názoru, že nevíme jak dál a sjeli dolů. Tam nám ovšem domorodé obyvatelstvo ukázalo zpět nahoru, a tak jsme s velikou nevolí nepříjemný úsek zdolali ještě jednou. Pak se opět dlouhou dobu funělo a hekalo, až jsme konečně vyfuněli na vytoužený vrchol, kde místo sámošky s občerstvením tupě přežvykovalo jen pár býků.

Po kratičkém odpočinku (museli jsme počkat, až nás dohoní vlastní tep!) jsme se jali sjíždět dolů. Tím se dostávám k té osudné chvíli, kdy při snaze vyhnout se Majce najela jsem na to nechutně veliké a zákeřné stádo šutrů Þ jedu, jedu a najednou koukám, kolo pode mnou není a já jedu po břiše. AUÚ!! Naštěstí jsem majitelkou cyklo-rukavic a tak ruce, o které jsem brzdila, zůstaly s kůží (Nedá se to ale říct o mé levé polovině nohy, která už pěkně ladí s mým modrozeleným stanem!! a loket se též nechce hýbat). A proto! Má rada, jak přežít kamenitý sjezd zní: Choďte raději pěšky!

Jinak proběhl výlet bez úrazu, ztrát a v dobré náladě. Jen Lukáš „mobilák“ si stále stěžoval, že nemá signál. Tvář se mu rozjasnila až když jsme dorazili do tábora, kde na nás již čekala výborná polévka (zelňačka) a brambory se sekanou a sýrem (výborné nikoliv zásluhou služby, ale díky Anděle a ostatním squaw). Pak jsme demontovali stany, namontovali kola a vy­jeli přímo směr Slovensko. Po poměrně krátkém přejezdu busem jsme vyhodili kotvy na místním fotbalovém hřišti mezi dálnicí a řekou – Oravo-Váhem, kde strávíme následujících pár dní (dokud nás nevyženou). V průběhu večera se jen líně popocházelo, někteří házeli kulatými předměty a někteří házeli tetu Veroniku a Žanetu do řeky, protože byli pobouřeni tvrzením „My do vody nemůžeme“. K večeři se služba vyznamenala a při­pravila bramborové knedlíky (ty ještě zbyly, asi budou s marmeládou), zelí a uzené.

Po několika dnech se vracím k zápisu a tudíž si absolutně nepamatuju nic dál. Takže nejdřív jsme hromadně popopsávali kroniku, popohořeli oheň a někteří popospávali po venku po popanelech. Vojta z toho byl tak unaven, že skákal po jedné noze ve slipech na boso po střepech.