Věnováno Řezníku z Jurgowa.
Jeli jsme Bialku a pak chcípla nám herka.
P.S: Den je krásný … s tebou, s tebou polský celníku. To je zvláštní – celá polská armáda má jen jednu sekyru a tři jehly, z čehož vyplývá, že když tam propašujeme dvě sekery a 4 jehly, znovu dobudem Polsko a to bude teprve smůla! (Přestože Poláci snesou jen 60 ml parfému, celníci fasují celou 100 mililitrovku). Stejně nás nakonec pustil, když mu došlo, že Hana = Hanička a že nemáme vyšší mocenské zájmy.
Po kratší cestě busem jsme skočili do gumy, do plasu a do řeky. Za zmínku ještě stojí, že cestou busem se nám místo z výfuku kouřilo z podlahy. Hned na první kaskádě nám řeka ukázala zuby (jedny brejle a 3 poloeskymáci a jeden zásek) – jak to Zdeněk viděl, hned svý brejle sklidil. Až na menší extemporata zbytek cesty proběhl O.K.? K.O.?
Zato náš bus se během několika minut změnil v 12 t šrotu + hadry. Zzzimou jsme vyšilovali, zašilovali, až jsme z toho zalezli do lodí na silnici. Když už byla situace beznadějná, shodili jsme helmy a jalí se stopovat maluchy (místní motorové nákupní tašky). Nestavěli, svině. Spása přijela v podobě šlechetného zachránce – místního obchodníka s masem. Přestože sedadla v jeho krásném fordu jsme poměrně značně promáčeli a uhasili, choval se velice ochotně a dokonce nás zval do svého krámku. Bůh ví, s jakým masem obchodoval. Zbytek cesty (cca 2 km) jsme došli pěšmo. A zjistili, že během našeho čekání, stopování a chození se podařilo bus částečně doopravit gumicukem a že pojede. Za stálého pršení, mžení a mokra jsme nalodili lodě, humus a zmoklé lidi a za tmy konečně dorazili na tábořiště u Bialky. Tam jsme snědli kaší se sekanou a urychleně zahučeli do suchých, teplých spacáků (Osiku si do stanu neberte, nevyspíte se! – pozn. Honzy)
služba: Tomáš, Honza, Pepa,
ale zapsala Terezka a diktovala Honzík