Sobota 8.7.

Psáno na kamenech u Oravo-Váhu

Abychom se neopakovali, tak bylo ráno. Bylo moc brzy ráno. Bylo půl osmé, když se ozvalo to obávané slovo „Budíček!!!!“ Nelibě jsme se vybabrali ze svých nor. Jediné, co nás mohlo po ránu rozveselit, že nebyla výjimečně ani rozcvička, ani ranní koupel. Za to nám však služba nachystala (nejspíš) asi „dobrou“ snídani. Po asichlebu s asipomazánkou doplněnou asiurčitě čajem jsme rozbili tábor.

Pak jsme vyrazili vstříc neznámému (nebezpečnému) osudu. Tak jsme jeli a jeli a obdivovali krásu přírody (Polska). Až jsme dojeli. Unaveně jsme vylezli z autobusu. První, co jsme uviděli, byla voda. Druhé, co jsme uviděli, byly pltě na nichž se plavili většinou zuřivě mávající Japonci, kteří nás v průběhu cesty s úsměvem na rtech fotili či kamenovali. Vytáhli jsme hydro a složili jsme lodě, do kterých jsme se složili. Za „milého“ doprovodu bití zvonů jsme vyrazili do boje za svobodu a hlavně za Českou Vlast!!! (Jelikož jsme vlastenci a milovníci krajů Českých!!!) A snad i za ženy, muže, děti a stanové kolíky.

Abychom upřesnili, kam jsme vlastně vyrazili, tak jsme vlastně vyrazili na Dunajec. Krásná to řeka! Krásná to jízda! Krásný to náš svět!

Poprvé na nás řeka ukázala zuby, když jsme vnikli do divokých peřejí, kde jsme trhali světové rekordy ve vodním slalomu. Dále jsme se šinuli a za veselé konverzace nám cesta pěkně ubíhala. Když jsme narazili na trochu menší peřeje – vlnky, řeka si vybrala svou první oběť. Ano! Byl to Kuba. A od teď byl jeho osud jasný. Pak jsme se ještě chvíli cachtali v proudu, my v lodích, Kuba pod lodí. Když jsme se dostatečně pobavili, odjeli jsme dále a měli jsme zábavu z mírně podnapilých plťařů (nebyli podnapilí), kteří nás se svými veselými kusy doprovázeli po celou dobu jízdy (teď začínám psát za jízdy, takže…).

Jeli jsme dál a najednou se Kuba zase převrátil, ale aby toho nebylo dost, tak na stejném místě jsme se převrátili já a Sabka[1] (já poprvé a naposledy). Abychom se vyhnuli hlubším detailům, tak budeme popisovat další průběh cesty stručnější metodou. Jeli jsme, jeli jsme, Kuba se cvaknul, Vojta se cvaknul (ale já jsem za to nemohl – já tehdy taky ne). Zase jsme jeli, zase se Kuba cvaknul. Pak si Vojta vzal jinou loď – singla (tuto loď už nechci nikdy vidět) a zase se cvaknul.

Když jsme se konečně po malých skupinkách dobelhali k autobusu (po??? malých skupinách) a s loděma na zádech. Překvapila nás služba výtečným obědem (Byla kolínka s houbovou omáčkou a masem – fakt dobrý. „Teď se rozjel autobus“. Naložili jsme lodě, naložili jsme sebe, bus se rozjel, bus dojel do kempu, jsme vystoupili, byla to louka plná kravinců, jinak výhled pěkný. Grogodýl *** (zastřešený, mělký). Celé spaní skoro jako doma.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec (nic dál si nepamatujeme!)