Byl jednou jeden budíček, proklaté to sprosté slovo, kteréžto služba brutálně vyřvává v rozmezí do 7:30 do 8:00 hod. Nyní již vím za jakého důvodu vstává kuchařská četa o půl hodiny dříve – celou tu dobu hodují na tučných zbytcích od večeře a na pochoutce všech pochoutek – chlebu s marmeládou a nám nechávají jen zbytky hodné psů – chleba s mazacím sýrem.
Po sbalení Zlatých (královských) oplatek a naplnění polních láhví chutnou limonádou (či čajem) se naše královská garda vydala k vesničce nazývané Heľpa. Odtud po žluté ubírali jsme se do kopce. Rázným mávnutím proutku změnil pět kilometrů do kopce na sedm kilometrů. Na vrcholu jsme již umírali, avšak rychlým nasednutím na své oře jsme se ve splašeném útvaru vydali na zběsilý sjezd dolů, takže jsme unikli kruté smrti ve hladových chřtánech hladových hyen (hygien), kterým již lepkavé sliny z bídných tlam tekly třikrát a barevně až na zem. Dole jedna z dvorních dam (Maruška) zkoumala kvalitu asfaltových cest.
Odpoledne jsme měli na svých korábech splavovat řeku Čierný Váh, ovšem tato výprava se nekonala pro celkovou únavu našich těl a pozdní dobu. Kuchtičky nám nepodaly[1] (nó, vlastně byl 1 rohlík) a zase vše spořádaly (zbytek daly hradním psům a jiné zvěři). Zavítali jsme na útulné letní letovisko „U vysokého napětí“. Náš úhlavní nepřítel Černý Baron se nás pokusil otráviti pochybným svinstvem zamíchaným do potravy. Naštěstí byli jen tři mrtví (dvorní dáma Maruška, podkoní Vojtěch a snoubenka prince Jakuba [Moc, moc, moc…].
Spěte sladce!
Majka a Mája