Po obvyklé snídani jsme se vypravili autobusem pod Malou Fatru s úmyslem ji přejít. Cesta měla být snadná a oddechová tak na 3 hodinky. Po příjezdu nás přivítal starý pán, který prodával pohledy a prozradil nám umístění studánky s pitnou vodou.
Ještě, než jsme došli k Šutovskému vodopádu, udělalo se Veronice špatně a optimistický odhad stoupl na 4 hodiny. Kopec byl velice strmý a ještě delší. Poté, co jsme se někteří s opravdu velkými problémy vydrápali na vrchol, tedy až k chatě Pod Chlebom, dali si někteří čaj či polévku a šlo se dál – přešli jsme sedlo a dostali se k vrcholu lanové dráhy, ale protože jsme chudí a silní, rozhodli jsem se dolů sejít po svých. Cesta dolů byla šílená, odnášela to kolena i záda, ve kterých nám výhružně křupalo. Ke všemu nás provokovali vezoucí se turisté, protože oni nemuseli šlapat, ale my jo.
Dole nás čekal řidič se svým autobusem, na ty pomalejší i chutný oběd v podobě chlebů s paštikou i vepřovým. Na druhou stranu chlebů bylo dost. Takže jsme se najedli. Poté jsme se autobusem vypravili do Vendryně, tedy o krok k domovu blíže. Zde nás hodná babička pohostila koláči, které nám velice chutnaly. Se setměním jsme u ohně hráli Městečko a okolo půlnoci se ti odvážnější vydali hledat řeku a grogodýlení. Pak byla sobota a šli jsme spát.